Deodoranty a antiperspiranty
Deodoranty a antiperspiranty: dvě tváře boje proti zápachu
Ohlédneme-li se zpět do historie pak zjistíme, že úsilí o zbavení člověka nepříjemného tělesného pachu provází lidstvo téměř od nepaměti. První zmínky o jakýchsi předchůdcích deodorantů a antiperspirantů tak nacházíme již v polovině šestého tisíciletí před Kristem. V období starověku pak na jeho špici stály zřejmě kosmetické laboratoře v Egyptě. Právě zde se zrodila kultura vonných koupelí, během nichž se pod paže natíraly vonné oleje. Zvyklosti v oblasti vůní pak od Egypťanů přejímají staří Řekové a později Římané. Skutečně první deodorant v našem dnešním slova smyslu se však objevuje až o mnoho let později – na sklonku 19. století.
Roku 1888 se tak v americké Philadelphii setkáváme s vůbec prvním kosmetickým přípravkem, který si otevřeně klade za svůj hlavní cíl potlačení tělesného pachu. Dnes již zapomenutý strůjce tohoto vpravdě revolučního počinu si svůj vynález nechává patentovat, a krátce na to na trh přichází deodorant nesoucí jméno Mum.
Druhým významnějším milníkem v dějinách deodorantů a antiperspirantů je pak nepochybně konec čtyřicátých let 20. století. Tehdy Helen Barnettová přichází s nápadem na nový způsob jeho aplikace po vzoru kuličkového pera. V roce 1952 potom přichází na americký trh pod jménem Ban Roll – On. První aerosolový deodorant se pak objevuje o třináct let později.
Historie byla co do jejich pověsti k Čechům poměrně milosrdná. Obraz Národa Švejků, cyniků vařících nejlepší pivo na světě, sžíravých ironiků libujících si v rezignaci na velké ideály, to jsou nejčastější představy o naší zemi, které jejím obyvatelům nakonec v podstatě lichotí. V jednom ohledu je nicméně stav o něco méně povzbudivý. Mnozí cizinci totiž v Češích vidí především smraďochy. Není proto divu, že zde dodnes panují nejasnosti týkající se toho, co vlastně přesně deodorant a antiperspirant je, a v čem spočívá jejich vzájemný rozdíl.
Jednoduše řečeno, deodorant produkuje vůni, antiperspirant snižuje tvorbu potu. Deodorant tak patří mezi kosmetické přípravky sloužící omezení tvorby nepříjemného tělesného zápachu. Omezení je to však nepříliš důsledné – deodorant totiž zkrátka přebíjí tělesný pach vlastní vůní, a nepostihuje tak příčinu.
Na druhou stranu ale dnešní deodoranty poměrně často obsahují antibakteriální látky, které na místech jeho aplikace redukují množství nežádoucích mikroorganismů.
Antiperspiranty jsou oproti tomu založené na poněkud odlišném principu. Jádro jejich významu totiž spočívá ve skutečnosti, že dovedou omezit vaše pocení. V žádném případě v nich ale nelze vidět spásný prostředek, který vás nadměrného pocení zbaví úplně. V průměru totiž dnes dostupné antiperspiranty podle dostupných údajů mohou pocení redukovat nanejvýš o dvacet procent.
Tohoto „zázračného“ efektu přitom dosahují kombinací účinných látek, z nichž alespoň jedna bývá některou ze sloučenin hliníku, případně zirkonia. Ty totiž zvládnou relativně výrazně zúžit potní žlázy, resp. jejich vývody, a tak i omezit množství vznikajícího potu.
Antiperspiranty nicméně samozřejmě neslouží jenom tomuto účelu – obvykle také nesou příjemnou vůni, která je sbližuje s klasickými deodoranty. Stejně tak se ale lze v současnosti na trhu setkat i antiperspiranty neparfemovanými.
Dodejme jenom, že tak jak tomu už bývá, ani v případě deodorantů a antiperspirantů se neobejdeme bez pomyslného kostlivce ve skříni. V našem případě jím jsou především výhrady některých kožních lékařů. Někdy se tak můžete setkat s názorem, že tuhé deodoranty mohou na jimi ošetřených místech pálit, svědit, případně vzbuzovat jiné dráždivé reakce, a to tehdy, pokud je daná osoba alergická na alkohol, případně jiné látky jež deodoranty mohou obsahovat, jako je například kyselina mléčná. Stejně tak se zpravidla nedoporučuje tato místa vystavovat působení slunečních paprsků – v opačném případě se mohou objevit pigmentové skvrny, které obvykle vymizí až po skutečně dlouhé době.